Oranžová záře a znovu po roce řasy v Labuti
30.8.08 večer jsem kolem 20 hodiny vyrazil za město na fotografování Jupitera. Už při jízdě autem jsem si všiml nápadně zářícího oranžového obzoru, kde zapadalo Slunce. Takový normálně nebývá, pomyslel jsem si a dále tomu nevěnoval pozornost.
Až druhý den jsem se dozvěděl, že oranžové zbarvení měl mimo jiné na svědomí výbuch sopky Kasatochi a Aleutianských ostrovech. Bohužel fotoaparát jsem s sebou neměl.
Po ustavení montáže a přípravě všeho potřebného jsem našel Jupiter a točil videa. Ostřit při tak mizerném seeingu je opravdu o nervy. Ale nakonec se to podařilo a vzniklo pár fotografií, které slušně ukazují i Velkou rudou skvrnu (GRS). Je to vlastně první detail na povrchu (nebo lépe řečeno v atmosféře) Jupitera, který se mi povedlo odfotit. Stín měsíčku IO tam sice jednoubyl také, ale spíše byl tušit, než vidět.
Když jsem se nabažil točení videa, shlédl jsem ještě tři notoricky známé objekty. Kulovou hvězdokupu M13, Řasy v Labuti a mlhovinu Severní Amerika (NGC7000)
M13:
Při 90ti násobném zvětšení a bočním pohledem byla v newtonu 130/900 velmi hezká. Ale jednou se na ní musím podívat v dalekohledu kolem 40cm. Viděl jsem rozložení na hvězdy(hlavně při okraji). Když si člověk uvědomí, na co se vlastně dívá, je i tohle úchvatné.
Řasy:
Při 36x jsem lehce našel západní oblouk (ten bez jasné hvězdy). Ovšem už jsem ho několikrát viděl v triedru i v newtonu, tak jsem věděl, co hledat. Jinak by asi jeho nalezení nebylo tak lehké. Druhou část řas jsem našel lépe, podle jasné hvězdy u mlhoviny. Ale samotný oblouk mi chvilku trval, než vystoupil ze záře oné stálice. Ale i ten jsem úspěšně odpozoroval. Pickeringův trojúhelník jsem ale nespatřil. Musím asi dále než 5km za město.
NGC7000:
Pokus o nalezení S. Ameriky v oblasti Mexického zálivu se minul účinkem. Ikdyž jsem ji už párkrát iděl,nedokázal jsem ji očima vytáhnout z hvězdného pozadí. Přestože jsem se koukal přesně na správné místo. Pouhým okem si někdy lidé pletou severní Ameriku s hvězdným oblakem nedaleko Danebu. Ona se mlhovina asi dá neozbrojeným okem spatřit, ale musí být velmi temná obloha. Tentokrát tedy zůstala mému zraku skryta.
Když už i majestátná hvězda má dost svého bytí, ukončí dlouhý život velkolepou podívanou v podobě výbuchu supernovy. Odhodí velkou silou svůj závoj, aby po věky věků pomalu umrzala v ledové náruči nám dalekého Vesmíru. Tímto závojem se ve svých dalekohledech můžou kochat pozorovatelé na různých planetách, avšak ani jeden z nich si nikdy tento skvost nemůže obléknout a tak poznat život samotné, již neexistující, hvězdy. A takových hvězd je nepředstavitelné množství. Některé sami pomalu krouží dálavami galaxií, jiné se rády do větších celků shlukují, aby nakonec v blízkosti svých známých zanikly jako jednou zanikne vše kolem nás. Můžeme si pojmenovat hvězdu, mlhovinu, galaxii......je to však jen chabý pokus porozumět a tak trochu si přivlastnit něco, co stojí vysoko a vysoko nad námi.