Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. 2. 2009

Už nějakou dobu se my, lidé, zabýváme otázkou možnosti života v naší sluneční soustavě, blízkém Vesmíru, Galaxii, jiných galaxiích a co já vím kde ještě. Spousta našich předků i současných inteligentních tvorů se více či méně vážně trápí tímto hlavolamem a doufají, že zrovna oni budou těmi vyvolenými. Těmi, kteří zachytí signál nebo objeví na jedné z planet či měsíců formu jakéhosi života. Ovšem naprostá většina těchto badatelů hledá život na bázi uhlíku a vodíku. Tedy takový, jaký známe tady na Zemi. Neměly by se tedy titulky novin a názvy odborných knih přejmenovat na "Hledání mimozemského života na bázi C a H? Zamysleme se tedy nenásilnou formou bez zbytečných vědeckých prognóz a termínů nad slovem život. Najděme každý v okolí jakkoli blízkém či vzdáleném něco, co lze za život považovat. Popusťme tedy uzdu své fantazii a nevšímejme si "intelektuálních" posměšků omezených posměváčků. Najděme si svůj Život ve Vesmíru.

K napsání tohoto zamyšlení mě inspirovala jedna moje kolegyně z oblasti amatérské astronomie, která na diskuzním fóru nahodila otázku "Můžou být hvězdy živými organismy?" Ke konkrétně této otázce si dovolím vrátit se o několik řádků níže. Teď ale začněme tam, kde to všichni známe, tam, odkud pocházejí všichni známí astronomové, vědci i kosmonauti.......na Zemi.

Země je co do vzdálenosti třetí planetou od Slunce. Prachobyčejné průměrné hvězdy, kterých jsou v Galaxii miliardy. Ovšem Země je v něčem jedinečná. Za prvé si díky své hmotnosti a tedy gravitaci udržuje životadárnou atmosféru a za druhé obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti (cca 150 000 000km), ve které se ustálily fyzikální jednotky na hodnotách, které dovolily v dávno minulých dobách vzniknout jakési primitivní formě čehosi, čemu my říkáme život. Ve vzdálenosti Země od Slunce jsou sluneční paprsky -

právě tak silné, aby :

zajistily na planetě teplotu vhodnou pro udržení kapalné vody, prvnímu faktoru, který nám dovoluje přežít. Tato teplota mimo jiné také vyhovuje většině živých organismů na Zemi.

dodaly dostatek světla ke všem na světle závislým pochodům od fotosyntézy počínaje a samotným lidským fungováním konče.

právě tak slabé, aby:

neohrožovaly existenci našeho života nesnesitelným vedrem, o kterém by mohla vyprávět třeba Venuše nebo Merkur.

 To vše je v rovnováze se složením a velikostí naší atmosféry, která nám poskytuje další veledůležitý prvek, nutný k existenci našeho života, kyslík. Atmosféra, jak jistě každý z vás ví, je nutná a nepostradatelná k výskytu živých organismů na naší planetě. Představme si, že jsme pomocí meziplanetární rakety přistáli na Venuši. Její atmosféra je asi 90x hmotnějsí než ta naše. Z toho logicky vyplyne, že na jejím povrchu na nás bude působit atmosférický tlak, rovný devadesátinásobku tlaku na 80miliónů kilometrů vzdálené Zemi. Už to je dostatečný argument k tomu, abychom se na takovou cestu vůbec nevydali. Pro narušené optimisty, kteří věří, že "to nějak vydrží", mám ještě jeden pádný důvod na promyšlení. Díky husté atmosféře Venuše a také díky jejímu chemickému složení naměří váš teploměr po přistání teplotu blízkou pětistům stupňů Celsia. Hustá atmosféra totiž nedovolí teplu, aby opustilo Venuši.
Pokud se někomu i tohle zdá "sjízdné", vytrvalé deště kyseliny sírové a jiných s naším životem neslučitelných sloučenin jistě nenechají nikoho na pochybách, že život, jak ho známe, tady existovat nemůže.

Odpoutejme se tedy od vroucí a nehostinné Venuše, dejme valé jejím drtícím oblakům a potichu kolem naší Země proleťme na úplně jiný svět, než je ten Venušin. Na svět vyschlých či vymrzlých veletoků a obrovských sopek, čnících nad mraky svými dříve stále otevřenými nenasytnými chřtány, které ničily všechno možná i živé v dalekém okolí, na Mars. Marš je čtvrtou planetou v pořádí od Slunce. Teplota zde, až snad na výjimky, nepřesahuje celsiovu nulu a i ta se zde objeví jen ve vyjímečných případech. Teplotní standard se zde pohybuje mnoho desítek stupňu pod bodem mrazu vody. Atmosféra je tak řídká, že se o ní snad ani nezmiňujme. Kyslík, tolik potřebný pro život, zde nenajdeme. Mrazivé oranžové pláně bez trocha vody, bez zelených stromů, bez lesů  a hlavně bez dýchatelného vzduchu nejsou vhodným místem pro rozkvět života.

Na dalších planetách, které už ani nemají pevný povrch a jsou tvořeny nebezpečnými výbušnými plyny je život jako na Zemi ještě méně pravděpodobný, spíše nemožný.

Shodli jsme se tedy na tom, že ve sluneční soustavě je zatím jediným místem pro život naše Země. Zamysleme se ještě nad tím kolik hvězd, jako je Slunce, existuje jen v naší Galaxii. Odhadem se můžeme shodnout nad několika možná několika desítkami miliard. Jaká je asi pravděpodobnost, že u alespoň jedné takové průměrné hvězdy existuje ve vzdálenosti 150 000 000km planeta velikosti naší Země, u které najdeme atmosféru bohatou na kyslík, kapalnou vodu, zeleň na stromech a možná i .......... . Tento předpoklad jsme ovšem vztáhli na počet hvězd v naší Galaxii. Galaxií, jako je ta naše, jsou ve Vesmíru opět miliardy, snad desítky snad stovky miliard. Jaká je pravděpodobnost, že alespoň v jedné z nich existuje hvězda, podobná našemu Slunci .......... . Pro názornější příklad si zahrajeme na geniální matematické mozky vědeckých laboratoří. V naší Galaxii je např 10 miliard hvězd, jako naše Slunce

 

10 000 000 000

 

Ve Vesmíru předpokládejme 5 miliard galaxií, jako je ta naše.

 

10 000 000 000 x 5 000 000 000

 

To je 50 000 000 000 000 000 000 hvězd v námi předpokládaném Vesmíru, u kterých můžeme předpokládat život, jako u našeho Slunce na planetě Zemi. Každá jedna z nich může být pro případné živé tvory Sluncem. Každá jedna z 50 000 000 000 000 000 000hvězd. Chvilku se zastavme a přemýšlejme o tom. Každá jedna.....to znamená první, druhá, třetí,...............milióndvěstěšedesátosmtisíctřistapětadvacátá....atd. Každá je potencionálním Sluncem. A to mluvíme o možnostech života takového, jaký známe my. Tedy  života na bázi vodíku, uhlíku, kyslíku......

 

Život na bázi jiných prvků a sloučenin?

Co když život, jiný život než ten náš,vzkvétá třeba na bázi metanu, sírové kyseliny, čpavku nebo jiných, pro nás smrtících, sloučenin? Co když právě pro takové organismy jsou kyslík, dusík a ostatní prvky naší zemské atmosféry právě tak životu nebezpečné? Použijme nyní opět naší starou známou meziplanetární raketu a vydejme se na cestu, která je delší, než jakou jsme dosud absolvovali. Na cestu do blízkosti jedné planety, která bývá nazývána králem prstenců, Saturnu. Nebudou nás ovšem zajímat z kusů ledu a skal složené majestátné prstence obří plynné planety, ani gigantické polární záře na jejích pólech. Zajímat nás bude těleso, které kolem Saturnu už nějaký ten pátek obíhá. Jeden z největších měsíců sluneční soustavy, TITAN. Tajemný svět bouří, skal a oceánů s teplotou hluboko pod bodem mrazu. Někteří z nás si po přečtení předchozí věty představí měsíc Saturnu, na kterém jsou skály, zamrzlé oceány a bouře. Celkem správná představa, ale při každé správné bouři prší a oceány na Titanu opravdu nejsou zmrzlé. Jak to? Pojďme se tedy vrátit o pár let zpátky, kdy sonda Cassini vypustila průzkumný modul Huygens vstříc atmosféře a povrchu Titanu. Zkusme se posadit na tento modul a pozorujme povrch Titanu z výšky. Co vidíme? Rychle se pohybující vrstvy atmosféry, hory, skály a.... a opravdu, oceány plné jakési kapaliny. Elektrické výboje v podobě blesků, podobných těm zemským bičují oblohu a prší. Opravdu prší.

Po přistání ale zjišťujeme několik okolností, které se nám příliš nezamlouvají. Především obrovská zima. Jakto, že jsou tedy oceány kapalné? A prší. Opravdové kapky vody. Vody......ba ne. To není voda. A v oceánech? Pojďme blíž a zjistěme, co je v oceánech. Nadšeni z toho nebudeme. Najdeme totiž kapalný metan. Vlivem mrazivých teplot zkondenzovaný na kapalinu.  Může zde existovat život? Takový jako je náš asi sotva. Ale co když zde pobíhají či plavou organismy, pro které je metan životadárná tekutina? A to čím je nasycena atmosféra je vítaný a příjemný plyn, který onomu tvorovi umožňuje dýchat? I takový život je přece možný, nezdá se vám? A to se nemusí jednat jen o metan na Titanu. A kolik je asi takových Titanů ve Vesmíru? Vzpomeňte na náš výlet do matematických laboratoří.

 

Dýchat, pít a přijímat potravu? Nezbytné?

Doteď jsme se bavili o životě na bázích různých prvků a sloučenin, ale jednotyto životy  měli společné. Podmínkou pro ně bylo, že dýchaly a přijímaly nápoje a potravu. Ale co když existuje živý organismus, který tyto "neřesti" nemá? Tady narážíme na problém definice života. Pokud jsme v předchozí kapitole tuto definici oprostili od kyslíku a uhlíku a dalších prvků, nyní ji musíme asi úplně opustit. Živý organismus se vyvíjí, prochází jakýmsi "životem" a umírá. Asi na tohle se nyní soutřeďme. Každý z nás jistě vymyslí několik možných forem takovéhoto života. 

Pořád se ovšem bavíme o něčem hmotném, co se nějak pohybuje,vyvíjí a podobně. Ale co když se život nachází na různých místech Vesmíru ve formě energie či informace? Nebo třeba samotného pocitu? Proč by živé organismy měly být právě takové, jak si je my představujeme?

 

Člověk jedinečný, inteligentní, všemohoucí?

Odpověď na poslední větu předchozího odstavce je jednoduchá. Člověk je omezen vnímáním sebe sama. Je velmi těžké hledat něco, co si nedokážeme představit. A naopak je jednoduché hledat život.Protože život je jen slovo, které vymyslel člověk. A člověk jej také definoval. A jestliže hledáme život, musíme hledat něco, jako jsme my. Maximálně založené na jiných chemických prvcích. Něco hmotného od miniaturních bakterií až po gigantické "cosi", co by mohlo splňovat podmínky života, stanovené člověkem. Možná existuje ve Vesmíru nebo za ním něco, co nedokážeme popsat a pojmenovat. Něco o čem nevíme. Nějaký vztah mezi dvěma nebo více organismy..........ale organismus je opět jen definován člověkem. Polemika o otázkách života je opravdu rozsáhláa můžeme se dohadovat, obviňovat a pomlouvat za své názory, tak, jak to umí jen člověk. Přesto však asi nedospějeme k rozluštění hádanky života , nebo jak to nazvat, na jiných místech Vesmíru.

 

Mohou být hvězdy živými organismy?

A nakonec slíbené zamyšlení mojí astrokolegyně ze Slovenska. Přišla s tímto nápadem, či jak tomu řekneme, že hvězda může být živým organismem. Zde cituji její argumenty a možná se budete divit,kolik toho má člověk s hvězdou společného v základní definici života.

 

1. Živý organizmus je presne ohraničené teleso, ktoré ale prijíma zo svojho prostredia látky a tiež tam nejaké vydáva. Hviezda takisto. Hviezda na rozdiel od buniek síce neselektuje, čo prijíma - proste nechá na seba spadnúť všetko, čo sa dostane do jej gravitačného dosahu, lenže hviezda selektovať vydávané látky ani nepotrebuje na rozdiel od živého organizmu, ktorý by sa bez tejto vlastnosti ľahko otrávil.

2. Živé organizmy sú schopné vyrábať energiu pre svoje fungovanie a sú v rovnováhe. To hviezdy takisto. Termojadrové reakcie sú síce z fyzikálneho hľadiska oveľa jednoduchšie, ako biochemické pochody, ale aj ony majú svoje katalyzátory a inhibítory a čo je hlavné - sú schopné stabilne zabezpečovať enrgiu potrebnú pre existenciu jedinca.

3. Živé organizmy sa vyvíjajú. Rodia sa, žijú a umierajú. To hviezdy takisto. V publikáciách sa dokonca celkom bežne hovorí o živote hviezd. Hviezda dokonca počas celého svojho života rastie (i keď jej hmotnosť pritom klesá) - ďalšia podobnosť s množstvom živých tvorov.

4. Tak, ako každá bunka vzniká z bunky, tak každá hviezda vzniká z hviezdy. Hviezdy sa svojim spôsobom aj rozmnožujú. Vznik novej hviezdy sa nezaobíde bez účasti zaniknutých hviezd.

5. Dedičnosť. Hviezdy síce nedostávajú od svojich "rodičov" nijakú kompletnú informáciu vo forme DNA, ale dostávajú od nich určité zastúpenie chemických prvkov a to rozhodne ovplyvňuje dĺžku a priebeh ich života.

6. Živé orgnaizmy aj hviezdy podliehajú evolúcii. Evolúcia hviezd nápande pripomína ranné štádium evolúcie pozemského života. Prvé hviezdy, tak ako prvé organizmy neboli ktovieako stabilné a životaschopné, ale s každou ďalšou generáciou sa to postupne zlepšovalo.  

7. Jediné, čo hviezdam chýba, je dráždivosť, pružná reakcia na zmeny vonkajších podmienok. Lenže... dráždivosť u živých orgnaizmov je len dôsledok evolúcie. Ak by organizmy napríklad neboli schopné uniknúť v prípade nebezpečenstva, zahynuli by. Lenže nenapadá ma nič, čo by mohlo ohroziť existenciu hviezdy (pravda, okrem vysokého veku a inej hviezdy). Takže hviezda nereaguje napríklad na dopad kométy na sovj povrch preto, že nemusí. Táto udalosť nemá totiž nijaký vplyv na jej "metabolizmus" termojadorvých reakcií, ani ju nijako neohrozuje.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář